Stres, hněv a pocit viny. Napadlo vás někdy, že jsou blízcí příbuzní?

Zažíváte stres? V práci? Doma? Jste ve stresu de facto pořád? Stres je převlečená úzkost. Úzkost z věcí, které se ještě nestaly, ale stát by se mohly: katastrofické představy a černé scénáře…Anebo je to převlečený hněv - na to, že k situaci vůbec došlo, že ji nezvládáme. Zní vám to povědomě?

Americký terapeut a učitel, který v Chicagu působí jako instruktor pro duševní a emoční karate, Ray Mathis, říká. “Na stres míváme typicky dvě odpovědi: jednak úzkost, kdy zvažujeme mezi strategIí 'boj nebo útěk', a druhou odpovědí je hněv. Je přitom lepší hněvu i úzkosti spíše předcházet, než se je snažit řídit.”

K tomu je ale potřeba vědět, kde vznikají. To, co se často přehlíží jako důvod úzkosti nebo hněvu, je pocit viny. Úzkost je důsledlkem nároků, které na sebe sami klademe před tím, než se něco stane. Rádi si říkáme, co MUSÍME nebo BYCHOM MĚLI dělat, nabo jací bychom MĚLI být. Zhusta to nejsou naše vlastní pravidla, ale pravidla někoho jiného, vštípená nám od dětství. Problém nastane, když nedosahujeme toho, čeho bychom podle svých představ nebo představ někoho jiného dosahovat měli. Velmi rychle se pak dostaví pocit viny, že jsme selhali. Zpětnou vazbu na to, jací jsme či nejsme podle představ jiných, dostáváme vrchovatě od útlého dětství. A jak rostou nároky, rostou také příležitostí selhávat a cítit se špatně.

Čím více myslíme na to, že něco MUSÍME, MĚLY BYCHOM nebo MÁME udělat, nebo jací bychom měli být, tím více se posléze viníme z toho, že očekávání nenaplňujeme. Namísto toho, abychom sami sobě velkoryse řekli, že to tentokrát prostě nevyšlo. Anebo také namísto toho, abychom připustili, že výsledek, kterého jsme dosáhli, je úplně v pořádku, i když zrovna není podle předem daných představ.

Sebeobviňování navíc dál vede k tomu že i příště budeme mnohem víc uvažovat v rovině co MUSÍME nebo MÁME, než v rovině toho, co CHCEME a MŮŽEME a pocity viny z předchozích zkušeností budou naši sebedůvěru a entusiasmus dál podrývat. Dostaneme se tak do začarovaného kruhu úzkosti, která předchází nějakému ději a pocitu viny, který po ději následuje. Jak úzkost tak pocit viny vedou k tomu, že se spíše vyhýbáme novým věcem, cílům a výzvám, než abychom je vítali a přijímali.

Takže až budete příště čelit nějakému stresu, vězte, že jde z pocitu viny a požadavků, kterých byste měli dosáhnout podle představ někoho jiného. A zkuste být k sobě laskaví. Udělali jste maximum, co jste mohli? A stejně to nevyšlo? No tak to vyjde příště.